Nemám rád jednu věc. Nekonečné kurzy a pak také věčné začátečníky. Ačkoliv se to může zdát jako věci dvě, úzce to spolu souvisí a je to vlastně záležitost jedna. Vysvětlím. Věční začátečníci neexistují. Jsou to pouze lidé, kteří si to o sobě myslí, nebo jsou to ti, kteří uvěřili svým lektorům, že vlastně ještě pořád neumí všechno. Kdo ale umí všechno? Nikdo. Je důležité ovládat to, co umím a rozšířovat to. Dokonalosti v naprosté většině nedosáhneme. Tak proč si kazit život. Menší cíle jsou lépe zvladatelné a máme z jejich dosažení větší radost. Nekonečné kurzy jsou pak ty, které tito lidé navštěvují. Lektoři v účastnících vzbuzují – vědomě či nevědomě – záměrně či z neznalosti – pocit, že vlastně potřebují pokračovat. Nese to peníze lektorům nebo vzdělávacím agenturám, ale nenese to požadovaný účinek účastníkům. Ti pak pod tíhou své domnělé neznalosti mají nejrůznější komunikační bariéry, bojí se aktivně komunikovat. Kurz neplní svůj účel a stává se ždímačkou peněz.
Splněný úkol je takový, který včas ukončíme. Platí to i o jazykových kurzech. Je třeba je včas ukončit. Takovým bodem je, že účastník začne sám mluvit i přesto, že ještě „neumí všechno“. Cizinci jsou také jen lidé, není třeba se jich bát. Takovým bodem může být i to, že účastník ví, kudy směřovat dál, zná základní principy tvorby vět a nebojí se hledat a používat nová slova nebo spojení. Tehdy kurz končí.